5. Kapitola /Šero/

1. února 2017 v 20:55 | [ki:ta] |  Šero

5. kapitola

(7. prosinec, sobota)
Jsou to už čtyři hodiny, co každou volnou chvíli držím mobil v ruce a přemýšlím, zda-li mám Donghaemu napsat anebo ne.


Dokonce jsem si jako nějaká pubertálně naladěná holka napsal lístek s pro a proti. Nesmím ho potom zapomenout rituálně spálit a zpívat u toho nějakou obřadní píseň.
Asi v jedenáct hodin Donghaemu s odhodláním napíšu přání hezkého rána a otázky, jestli by nezašel v pondělí na pozdní večeři. Měl jsem odpolední směnu celý týden a vzhledem k tomu, že Donghae musel ráno do práce, tak jsme se mohli sejít jenom večer.
Večeři bych rád. :)
S lepší náladou douklízím pracovnu a pomalu se vydám z práce domů.
Možná, ale jenom možná jsem si v autě zpíval, zároveň s rádiem, klasické zamilované písničky.
Po příjezdu domů si nachystám nějaké věci na vaření oběda a přemýšlím, co bysme v pondělí po večeři mohli dělat. Nejsem si jistý, jestli je procházka ten nejlepší nápad. A možná bude chtít Donghae brzo domů, protože musí ráno vstávat do práce. A k tomu bych na něho měl jít pěkně pomalu. Tento víkend si může ujasnit, co vlastně chce. A v pondělí uvidím, jak se ke mně chová.
Víkend utekl strašně rychle.
A v pondělí večer, asi dvě hodiny před tím, než jsme měli jít na večeři mi přišla jednoduchá zpráva od Donghaeho: Procházka nejdřív? :)
Byl jsem oblečený a nachystaný dřív, než jsem tu smsku se dočetl.
Zazvoním na zvonek s jeho jménem. Ha, tak Siwonovo příjmení je Choi?. Ozval se bzučák a já se vydal dovnitř bytu. Z vrchního, posledního patra jsem slyšel, jak se odemykají dveře. A tak jsem se vydal nahoru.
K mému překvapení byl ve dveřích Siwon. Opřený o rám, ruce založené na prsou. Nevypadal nadšeně, že mě vidí.
Nasadím nejvíc milý výraz. Slušně ho pozdravím a řeknu mu, že jdu pro Donghaeho. Siwon na mě nepřestal zírat. Až po pár sekundách se konečně otočil a zakřičel směrem do bytu, že tu má Hae návštěvu. Potom na mě znovu hleděl.
"Kam se chystáte?"
Přimhouřím oči, "jenom na večeři."
V mysli si napíšu poznámku o tom, jak příště musím Donghaeho počkat před bytem. A nehnat se dovnitř jak nadržený králík.
Siwon kývnul, hodnou chvíli se na mě ještě díval, než se rozloučil, vešel dovnitř a přivřel dveře.
"Ty jsi zase nějaký podrážděný," uslyším Donghaeho pobavený hlas, "buď rád, že se o mě nemusíš starat celé dny."
"Klidně se o tebe budu starat celé dny..."
"Siwonnie..."
Asi to byl hovor, který jsem neměl slyšet.
"Měli bysme se přestěhovat do Seoulu." Srdce mi začalo bít trochu rychleji. Nechci, aby Donghae odjel.
"Nezačínej s tím zase..."
Napínal jsem uši, ale už jsem skoro nic neslyšel. Rozpoznal jsem jenom Donghaeho, jak sklouzl k používání dialektu. Zdvihl jsem obočí překvapením, když jsem zaslechl, jak používá pár sprostých slov.
Přešlápnu na místě.
Najednou už byla Donghaeho hlava ve dveřích. Naštvaný výraz se změnil hned na milý a laskavý.
"Ahoj, Hyukkie," zamával mým směrem.
"Můžeme to odložit..." nabídnu. Moje vnitřnosti se ale zatím rozpouštěli. Hyukkie? Fakt mi řekl Hyukkie? Snažím se potlačit úsměv. Než mi dojde, že je vlastně jedno, jak se tvářím.
"V žádném případě!"
"Tak v tom případě, připravenej?" tón mého hlasu byl až příliš šťastnej. Měl bych se krotit.
"Jak nikdy," přikývne.
Donghae vypadal jako vždycky nádherně. Ze světle modrého pulovru mu trčel límeček bílé košile. Nemám tušení, jak se naučil kombinovat věci poslepu. Šlo mu to. Zas a znovu jsem chtěl vidět jeho oči a on měl na nosu zase ty černé brýle. Potom si oblékl svůj tmavý kabát, vzal Brutuse na vodítko a zavřel za sebou dveře.
"Jak se má náš lazar?" pohladím Brutuse po srsti. Zasměju se, když mi olízne ruku. "Očividně už jsi zdravý."
"Dneska by vzbudil aji mrtvého, jak moc chtěl ven," poklekl si a přidal se k hlazení svého psa. Nedokázal jsem z Donghaeho spustit oči... vždycky měl na tváři ten jemný úsměv.
"Chodím do parku a zpátky," oznámil, když konečně vstal.
A tak jsme se procházeli po parku, který byl hned za Donghaeho bytem. O páteční puse nebyla ani zmínka. Za což jsem byl rád.
Asi po deseti minutách, co jsme si povídali, Donghae oddělal Brutovi, jak jsem se mu rozhodl říkat, obojek, a dal mu pohov. Když chytnul mou ruku do té své, nemohl jsem potlačit úsměv. Stisknu jeho dlaň a pokračuju v zajetém rozhovoru. V břichu se mi vylíhlo několik motýlků, kteří mě hladili svými křídly a snad poprvé v životě jsem neměl chuť z toho pocitu zvracet.
Možná teď zněla moje slova mnohem šťastněji.
Donghae odněkud z vnitřní kapsy kabátu vytáhl složenou slepeckou hůl. Prudkým pohybem ji rozložil. Rád jsem pozoroval, jak holí mapoval terén před sebou, a když do něčeho narazil její špičkou, tak to prostě obešel. Byla to pro něho ta nejjednodušší věc na světě.
Brutus začal doslova lítat. V jednu chvíli byl pryč z dohledu, v tu druhou už zase očuchával stromy vedle nás. Takový temperament jsem ještě neviděl. Kdybych šel sám a viděl takového psa, jak běží naprotí mně, tak bych se bál o svůj život. Když se Brut rozhodl smočit svoje tlapky v polozmrzlé řece, neměl jsem slov.
Dozvěděl jsem se, že se Donghae tento týden chystá na nějakou pracovní cestu. Vypadal, že je to velmi vážná situace a na jeho tváři se odrážely starosti. Okamžitě jsem ho povzbudil a řekl mu, že to v pohodě zvládne.
V tu chvíli začalo sněžit. Donghae trošku ucukl, když mu první vločka spadla na špičku nosu.
"Sněží?"
Přikývnu. Potom si uvědomím, že znovu používám neverbální komunikaci. "Ano, teď začalo."
"Přál bych si znovu vidět sníh."
Kdybych mohl, půjčil bych mu svůj zrak.
"Určitě ho zase uvidíš," rozhlédnu se kolem sebe, "jaké je to..."
"Hm?"
"...nevidět?" Někdy bych si za své hloupé otázky nejradši nafackoval.
Donghae k mému překvapení pokrčil rameny a hned mi odpověděl: "Po tolika letech už skoro nevnímám, že mi něco chybí. Že jsem jiný než ostatní. Jistě, že na mě někdy přejde ta sentimentální nálada. Ale nejsem v tom sám. Siwon mi pomáhá, když je mi nejhůř. Mám kamarády. Vlastně jsem možná šťastnější, než dřív."
Stisknu mu dlaň, abych ho podpořil v rozhovoru.
"To jenom zima je pro někoho jako jsem já hodně náročná," pokračoval po chvíli, "když napadne sníh, najednou zvuky všeho, co znáš, znějí jinak. Auta zní jinak, kroky lidí zní jinak. Dokonce i zem, po které chodím má jinou texturu. Naštěstí dokážu holí rozpoznat sníh od ledu. Je to zvláštní. Normálně jsem zvyklý holí jezdit po zemi, ale v zimě většinou musíš jako kdyby klepat. Je to kvůli tomu, abys nestoupl někam kde nemáš."
Pozorně jsem Donghaeho poslouchal. Momentálně jsem si ale nepřál nic jiného, než aby zase mohl vidět.
Donghae se ošil zimou.
"Počkej," zastavíme se. Sundám si svou červenou šálu a obmotám ji kolem Donghaeho krku.
Slyším, jak se zhluboka nadechne.
"Děkuju."
Usměju se na tebe. Prsty ti přejedu přes líce.
"To ať se nenachladíš, když máš jet v pondělí pryč."
Sklopíš hlavu. Koutky úst se ti zdvihnou.
Při cestě zpátky jsem Donghaemu upřesnil datum Sungminové oslavy. Vypadal, že se na celou událost těšil. Což se o mě říct nedalo. Bylo mi jasné, že tam bude mít Sungmin pár lidí, které potkat nechci. Ale co se dá dělat. Aspoň, že tam já budu mít někoho, s kým si můžu povídat.
Donghae se zeptal, kolik je hodin. Když jsem mu řekl, že je čtvrt na sedm, tak zvýšeným hlasem řekl: "Bruty k noze!" počkal, až k němu pes přijde a potom dodal, "můžeš jít!"
Zaseknu se. Chvilku přemýšlím, co to Donghae vlastně řekl.
"Od malička jsou trénovaní, aby chodili na záchod, když jim řekneš. Je zvyklí chodit třikrát denně. Podle toho, jak je pes nahrbený zjistíš, jestli chce čůrat nebo něco jinýho," vyprávěl, zatímco zkoumal Brutova záda.
Donghae vytáhl sáček a za chvíli měl všechno uklizené.
Stojím na místě. Neschopný cokoli říct.
Asi ten zrak opravdu nepotřebuje.
"Dostal jsem hlad," oznámil.
"Ze sbírání hovínek?" zasměju se.
Donghae ke mně přišel a praštil se smíchem do ramene: "to víš, každý máme jiné chutě."
Obrátím oči vsloup. "Kam by jsi chtěl jít na jídlo?" zeptám se, teď už naprosto vážně.
A během čtvrt hodiny jsme seděli v nějaké italské restauraci. Nezapomněl jsem Donghaeho ani vyzpovídat, proč chce zrovna špagety.
"To ti fakt nevadí, že budeme oba dva zaprasení od shora až dolů?"
"V tom to právě je. Nebudu v tom sám," uchechtl se.
"Ty jsi vypočítavej!"
"Už to tak bude," vyplázl na mě špičku jazyka, "ale teď opravdu. Jíst na veřejnosti je pro mě jedna z nejtěžších věcí. Většinou si musím pomáhat rukama a tak. Proto raději jím doma. Ale že jsi to ty..."
Určitě by teď mrkl, jsem si skoro jistej. Rychle mu odpovím "nenapadlo mě o tom přemýšlet takto. Příště můžu zkusit něco uvařit. Ale nejsem si jistý, jestli se to bude dát jíst. Nejsem nejlepší kuchař. Zvládnu palačinky ale většinou je nejsem schopný otočit na druhou stranu..." a pak jsem se přistihl, jak Donghaemu vyprávím celý příběh o tom, jak jsem jednoho dopoledne dělal palačinky. A on mě se smíchem poslouchal.
Měl pravdu s tím, že budeme oba dva od omáčky. Po jídle jsem mu pomohl zbavit se špíny na obličeji. A potom jsem se omluvil a odešel na záchod, protože mi bylo jasné, že mám rajčata až na čele. Vypadal jsem skoro hůř, než on. Za co jsem se prostě musel smát.
Vrátil jsem se s velice dobrou náladou. Z nějakého důvodu se náš rozhovor následně točil okolo Vánoc.
Zaseknu se. U nás v rodině se Vánoce nikdy nehrotily.
"Nic neplánuju. Bude to prostě jeden z klasických dnů. Co ty?" zeptám se.
"Přijde mamka. Pravděpodobně mě vytáhne do kostela. Buď to udělá ona anebo Siwon. Musíš potom přijít. Nemůžeš být na Vánoce sám doma."
"To ne, nechci obtěžovat."
"Musíš. Určitě s sebou mamka přinese i klasický vánoční dort. Jakmile ji pustíš k vaření a pečení, tak ti říkám, že by to nesnědla celá armáda."
Zasměju se té představě.
Fakt nejsem připravený trávit Vánoce se Siwonem a Donghaeho mamkou.
Nějak se mi celé to téma podaří zamluvit.
Brzo už bylo deset večer.
"Vyhodím tě u tebe doma."
"Děkuju."
Za chvíli jsme byli kousek od Donghaeho dveří.
"Tak...," odmlčím se, "měj se hezky a zkus po dnešku neonemocnět."
"Pokusím se," zasmál se nahlas, "děkuju za dnešek."
"Nemáš zač. Já teda půjdu. Ať ti ten případ dobře dopadne."
"Děkuju..."
Otočím se k němu zády, že se vydám domů.
"Hyukjae-sshi...," ozvalo se.
Prudce se zastavím. Zpozorním. Proč mám v hrudi buben je mi záhadou.
"Víš o tom," pokračoval, "že bys neměl líbat lidi, kteří nevědí, jak vypadáš?"
Pomalu se otočím zpět k němu. Srdce jsem měl někde v krku. Krev se mi nahrnula do hlavy a vzpomínku na naši první pusu jsem viděl zřetelně před sebou. Jsem ztracený. Donghae je určitě naštvaný a nechce se semnou už vídat a rozhodně o mě nemá zájem.
"Já-" vykoktám jediné slovo.
Fakt nevím, čím se obhájit. Kdyby jsi nebyl tak zatraceně sladkej, tak by se nic z toho nestalo.
"Mohl bych si tě prohlídnout?" začal mě mást ještě víc než doposud.
"C-cože?" nechápu, nerozumím, nevím co říct.
V životě jsem se tak nezpotil.
Přisunul se ke mně blíž.
Když mi položil dlaně na obličej, pochopil jsem, co tím vším myslel. Nechám ho, aby mi prozkoumal tvář. Na Donghaem šlo poznat, že je tenhle seznamovací rituál neskutečně intimní. Bříšky prstů mi přejížděl přes lícní kosti, čelo, víčka, jedním tahem mi projel linii nosu. Zastavil se na rtech. Palcem mi pohladil ten spodní a zůstal stát.
"Máš hezkou tvář," usmíval se.
Nevím co říct.
Ruce zmizely.
"Teď už mě můžeš políbit pořádně."
Možná to zašeptal on, možná jsem si tu větu jenom představil.
Ale zřetelně jsem si ji dokázal přehrávat v hlavě znovu a znovu.
A tak jsem ho bez výčitek, a beze strachu políbil na rty.
Bylo to hezký.
****
Našla jsem tuhle kapitolu a chtěla jsem ji sem dát. :)
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | Web | 23. července 2017 v 22:04 | Reagovat

WOW...nový díl EunHae. Byl moc pěkná a děkuju za něj. A nenašla bys ještě někde další kapitolu? Moc se těšim na další díl. Děkuju...

2 Naw Naw | 30. prosince 2017 v 0:28 | Reagovat

Já chci další díl!! ^^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama