3. kapitola /Šero/

2. dubna 2015 v 14:01 | [ki:ta] |  Šero

3. kapitola

(5. prosince, čtvrtek)
Nebudu vám ani říkat, že jsem nemohl skoro dospat dalšího rána. Jestli dneska přivezou nějaké zvíře na operaci, chraň ho pán Bůh. Sotva od sebe dokážu odlepit oči, natož abych ordinoval. Ale dobře, nějak to zvládnu. Doufám.
Jelikož jsem včera nestihl přihlásit auto na úřadě a moje staré samozřejmě nejelo, budu muset zase pěšky. Ale tentokrát s úsměvem na tváři.
No dobře, budu nadávat a mračit se až k přechodu. Ale komu by se chtělo do té zimy? Měl bych se přestěhovat do teplých krajin.


…Teplé krajiny.
S mumláním, které si většinou uvědomím, až se na mě lidi divně dívají,(pokud teda nesedím v autobuse, tam si mumlají všichni) vyjdu ven a rychlým krokem se vydám směrem práce.
Čím blíž jsem byl u zrádného semaforu, tím rychleji mi bilo srdce. Žaludek se mi obracel a očividně si s ním někdo uvnitř mého těla hrál kopanou.
Zvracet. Chce se mi zvracet. Proč lidi mluví o zatracených motýlkách v břiše, když je to jenom nechutný pocit na zvracení? Nemám rád zvracení. Nemám rád motýlky.
Nádech výdech. Všechno bude fajn. Nahoď úsměv - dobře to by bylo k ničemu - a jdeme!
Bude mezi náma to trapné ticho? To by znamenalo moji zkázu! Mluvil bych snad i o šutrech na zemi, kdyby bylo potřeba. Prosím, ať se to nestane!
Oči mi vyhledají postavu v tmavém kabátě. Stojíš kousek od přechodu, v ruce zase bílá hůl. Co jsem mohl taky čekat? Hej ho, apríl?
Sotva slyším, jak dýchám přes to zatracené bum. bum. BUM.
"Ahoj, Donghae!" zakřičím už z dálky a zdvihnu ruku na pozdrav.
Jo. Tohle se budu muset odnaučit. Verbální komunikace rovná se žádná komunikace. Panebože, děkuji, že je slepý.
Nikdy dřív jsem se tak neklepal.
"Hej!" zakřičím. Zdvihneš hlavu. Na očích pořád sluneční brýle. Usměješ se.
BUM.
"Přišel jsi," uchechtnu se. Ani nevím proč. Byla to spontánní reakce.
"Nějak se do práce dostat musím," vyplázneš špičku jazyka.
Poznámka: rád rýpe, škádlí a vyplazuje jazyk.
"Ale copak? Potřebuješ, abych sledoval kinder kachličky, že?" odhalím ho. Z nějakého důvodu se cítím dobře, že jsem tak důležitý. Jo vím, že je to naprostá kravina. Kinder kachličky, kdo to vymyslel.
Zkontroluju cestu, jestli jede moc aut a potom se podívám na semafor, jestli vůbec jede on. Ne. Jistě.
"Samozřejmě! Co sis myslel? Už včera jsem ti vysvětlil, že mít mokré džíny je zlo."
"Jistě, že jsem si myslel něco hezčího! Nezmínil jsem se snad o tom, jak jsem žádaný?" řeknu se smíchem.
"Hmm, uvidíme." Na rtech mu hrál úsměv. Což bylo dobré znamení. Jo jo, tenhle člověk věděl, jak vylepšit hnusný den.
Uklidnil jsem všechny své splašené nervy.
"Nic nejede, půjdeme?" zeptám se. Tentokrát trochu vážněji.
"Můžeme," přikývneš a automaticky nastavíš ruku.
Splašené nervy znovu na scéně.
Co to se mnou je?
Kdyby Donghae viděl, mohl by sledovat, jak se mi hruď nadzdvihá v neskutečně rychlém tempu. Bylo to až vtipné, co dokázal někdo, koho jsem poznal teprve včera. Anebo to bylo normální? Když někoho poznáte, jste nervózní, že jo?
Že jo?
Zběsile si přikývnu.
Ano, tak je to správně.
Sotva jsme přešli cestu, musel jsem zahlásit, že je před náma minové pole. Donghae to nechápal až do doby, než jsem mu vysvětlil, že na chodníku leží spoustu vody a taky uvolněných kachliček, a jestli potřebuje dneska v práci vypadat dobře, měli bychom jít kousek po cestě.
"Hele, Donghae-ssi, když nad tím tak uvažuju, ani nevím kde pracuješ," zeptám se a přitom se vlastně nezeptám, "já jen, mám pocit, že o mě víš víc věcí, než já o tobě. Což vlastně není pocit, ale krutá pravda a - a zase moc melu."
"Možná je to ten důvod, proč o tobě vím víc, než ty o mě," zazubíš se, "jsem právník."
"Právník?" skoro až vykřiknu. Tohle by nikdo nečekal, že ne. Právník? Slepý právník? Možná jsem hnusnej, ale slepý právník?
"Vždycky mě pobaví reakce ostatních!" zasměješ se.
Teď bych si opravdu přál vidět tvoje oči. Třpytí se? Najednou jsem byl na úplně jiném levelu pozorování a uvažování, až na tak jiném, že jsem se přistihl, jak ti sleduju rty. Zatřepu hlavou, vydechnu a snažím se soustředit na slova, co se ti linou z úst.
"Ano, právník, není to tak strašné jak to zní," znovu ten veselí tón. Jak to ten člověk zatraceně dělá? Nemohl bych žít jako on. Umřel bych nudou. Co takový člověk dělá pro zábavu? Dyť to musí být otřesný.
"Né, neříkám, že je to strašné. Jenom tě obdivuju, že ses vyučil na právníka," řeknu vlídně, "nezvládl bych to."
"Veterina je vlastně úplná hračka!" konstatoval.
"Samozřejmě! Oproti tomu co děláš ty? Se můžu jít zahrabat," zahraju si na poníženého.
Otočíš se na mě a s úsměvem zakroutíš hlavou.
BUM. Bum.
"Je hrozně zvláštní se si s tebou povídat. Vůbec tě neznám. Pověz mi ještě něco," poprosím ho.
A tak sem se dozvěděl, že je mu 25, což mi připadalo málo na advokáta, ale nechal jsem to být. V Mokpu žije celý život. Bydlí s kamarádem Siwonem v jednom bytě jenom dvě ulice od mého domu a to bylo tak všechno, co se mi z něj podařilo vypáčit. Taky z toho důvodu, že jsme byli u mojí ordinace. Cítil jsem se dobře, přítel - jak Donghae včera nazval Siwona je vlastně jenom kamarád.
"Chceš se mrknout na Brutuse?" zeptám se. Zakroutíšhlavou.
"Dneska to snad oželím. Mám jeden případ a potřebuju si ještě pročíst pár papírů," obeznámíš mě.
"Jo jasně. Tak ať ti to jde," popřeju.
"Tobě taky!" otočíš se na podpatku.
Něco ve mně se pohnulo, ale takovým stylem, že dřív, než jsem stihl myslet, vylezla ze mě věta: nechceš dneska po práci zajít do kavárny? Po pár mrknutí si uvědomím, co jsem to vlastně udělal. Opravdu jsem ho pozval ven? Zatraceně. Zatraceně. Zatraceně!
Donghae se zastaví a potom se teoreticky podívá na mě.
Nikdy ve svém životě jsem nebyl víc nervózní.
Řekni ano, řekni ano prosím! Koušu si spodní ret, zatímco pozoruju skoro nečitelný výraz na jeho tváři. Mimochodem strašně hezké tváři.
"Budeš si mě muset vyzvednout! Končím o půl třetí!" mávneš rukou.
BUM. BUM. PÍP.
Ztrácíme ho. Nabíjím. Pal!
BUM.
Fakt řekl ano? Proberu se.
"Super!" skoro až zakřičím, "těším se!"
"Tak o půl!" usměješ se.
Z nějakého popudu se ukloním. A potom se s úsměvem - ten chlap to fakt umí - vydám do práce.
Divím se, že po dvou hodinách neustálého sledování času, sám netikám. Opravdu, kdy mi naposledy utíkala práce tak neskutečně pomalu? Nakonec se ale dočkám a dokonce i najdu Donghaeho práci hned na první pokus. Což byl neskutečný pokrok. Moje orientace - ušklíbnu se - byla strašná. Ještě před tím se mi podařilo zajít na úřad a vyřídit všechny papíry ohledně auta. Konečně můžu jezdit jak zběsilý.
Nakonec jsem s Donghaem skončil u jednoho postranního kulatého stolu pro dva a nahlas mu četl, co všechno si tu v kavárně může dát.
Oba dva jsme se nakonec rozhodli pro horkou bílou čokoládu.
Do rozhovoru jsme vklouzli až překvapivě rychle. Zajímalo mě, jak se Donghae stal právníkem. Nakonec se mi svěřil, že má podle učitelů dobrou paměť, takže to šlo vcelku snadno. Není to ale prý tak dlouho, co začal pracovat. Potom musel poslouchat můj monolog o tom, jak ho obdivuju. Nevím, co na tom bylo tak vtipnýho.
Donghae se červenal. Neměl o tom ani páru. Ten pocit, když někoho donutíte se červenat byl přinejmenším hezký.
Jednu z věcí, proč se mi hodilo, že byl Donghae slepý bylo, že si nemohl všimnout, že jsem z něho za celou dobu nespustil oči. Ono to bylo v celku nemožné. Nejradši bych ho požádal, aby si sundal brýle, ale asi by to znělo neslušně a už tak jsem na něho tlačil. Sem tam mi prostě vypadla nějaká dvojsmyslná věta, která zas a znovu donutila Donghaeho se červenat.
"A co ty, Hyukjae?"
"Hmm?" zdvihnu pohled od čokolády, "promiň, nějak jsem nepochopil otázku."
"Jak dlouho jsi v Mokpu?"
A potom jsem se našel, jak úplně cizímu člověku vyprávím, že jsem se přestěhoval, abych utekl před minulostí. A to asi před dvěma rokama. Dodal jsem i to, že jsem sebou stáhl i svého nejlepšího kamaráda. Bylo celkem osvěžující někomu říct tohle všechno. I když to nebyli nijak zvlášť dlouhé věty a ani jsem své důvody nijak nespecifikoval. Přesto ze mě spadl jeden z těch menších kamenů.
Donghae mou odpověď shledal jako dostatečnou a zakončil to větou, že to tak asi mělo být.
Dal jsem mu za pravdu.
Teď ale mezi námi byla ta podivná tichá atmosféra a veškerá slova, která jsem chtěl říct mi mizela z jazyku ještě před tím, než jsem je vyslovil. Hledal jsem cokoli, co by nás zbavilo tohodle divného momentu.
"Donghae, máš na bradě čokoládu," oznámím po chvilce mlčení.
"Huh?"
"Můžu -" ani to nedořeknu a natáhnu se přes celý stůl, abych mu utřel tu sladkou kapičku z kůže.
Donghae před mým dotekem neuhnul. Což byl úspěch, a když jsem si sedl zpátky na židli, dokonce se i usmál a sklopil hlavu. Znovu s ruměncem na tváři. Aby se necítil ztrapněně nebo jakkoli jinak nepříjemně, řeknu mu, že se zítra cestou do práce můžeme stavit pro jeho psa.
"To je skvělé!" zareagoval okamžitě. Změna tématu byla více než nutná.
"Myslím, že už mu chybíš," oznámím mu, "dneska nepřestal štěkat."
"Snad si teď nebudeš myslet: jaký pán, takový pes," zasmál se.
"Asi mě budeš muset přesvědčit o opaku," zazubím se. Pohled upřený na Donghaeho rtech. Vím vůbec, jak vypadají ostatní části jeho obličeje?
Donghae s úsměvem zakroutí hlavou.
Potom mu začal zvonět mobil. Jeho tvář zvážněla, když se po zvuku snažil nahmatat telefon.
"Promiň, musím to vzít," omluvil se.
"Jo jasně," přikývnu.
Mluvil s někým jenom krátce a když mobil položil, řekl jediné: "sakra."
Za chvíli jsem se dozvěděl, že má zítra nějaké vyšetření v Seoulu a že se tam nemá jak dostat, protože Siwon, který ho tam měl zavést nestihne přijet z pracovní cesty včas.
Vypadla ze mě věta ještě dřív, než jsem ji vůbec vymyslel: "hodím tě tam," a za chvíli jsem volal Kyuhyunovi, jestli nemá zítra čas, aby za mě zaskočil v práci, a on měl.
Donghae mi po několika minutách tiché cesty domů sdělil, že se cítí ohromě trapně a že mou nabídku nemůže příjmout. Pokaždé, když chtěl něco říct jsem ale hlasitě vykřikoval: La la la la. Čemuž jsme se oba za chvíli smáli.

Abych ho uklidnil, oznámil jsem mu, že jako protislužbu se mnou musí na oslavu mého nejlepšího kamaráda, kam se mi nehutně nechce. A tak Donghae zmlkl a začal se mě vyptávat na Sungmina. A mně v tu chvíli přišlo, jako bych Donghaeho znal celý svůj život.

****
Zdravíčko, ještě jedna kapitola a potom už nemám žádné předepsané. Mějte strpení :) Jsem teď na výšce a není to vůbec sranda xD takže tak :C :D
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Narbie Narbie | E-mail | Web | 3. dubna 2015 v 17:31 | Reagovat

Awwww! :333
(Pořád se směju těm kinder kachličkách xDD)
Aigoo, nemohl tu čokoládu z jeho brady raději slíznout? :D:33 Ne, já vím~

Moc se těšim na další díl~

2 Michiko Michiko | 19. dubna 2015 v 1:38 | Reagovat

Jeeeeee tohle se mi moc líbí :-) těším se na další díl juhůůů :-)

3 Michiko Michiko | 14. května 2015 v 22:05 | Reagovat

Ahoji, chtěla jsem se zeptat, jestli plánujete pokráčko :-D pač jsem moc nedočkavá :-D vím, vím... netlačit na autory. Ale když já sem chodím každý druhý den a vždy čekám a čekám :-D a nic :-) byla bych za něj moc ráda. Těším se jak malé dítě.

4 YeRim YeRim | 20. května 2015 v 19:52 | Reagovat

Taky bych už brala další díl...:)

P.S: Cover je úžasný.

5 Hatachi Hatachi | 6. června 2015 v 21:37 | Reagovat

Tohle je naprosto úžasná povídka.
A moc se mi líbí užvaněný Hyuk.
Jsem zvědavá, co bude dál.
Moc se těšim a netrpělivě čekam na další díl...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama