2. kapitola

25. března 2015 v 19:33 | [ki:ta] |  Šero

2. Kapitola


(4. prosinec, středa)
Ještě toho dne jsem svolal nejvyšší poradu. To znamená já, Sungmin a Kafe.
O půl čtvrté jsem seděl v jedné mé nejoblíbenější kavárně a srkal svého tmavého miláčka. Což zní fakt nechutně. Sungmin byl přede mnou s obrovskou porcí zmrzlinového poháru. Nutno podotknout, že tu zmrzlinu měl všude, na rtech, nose, ve vlasech a dokonce i na mikině. Co k tomu říct, je to prase.
"Tak koho, že jsi to potkal?" zeptal se, zatímco olizoval lžičku.
Zakroutím hlavou a zasměju se. Některé věci se nemění.
"Jmenuje se Donghae," oznámím.
"Holka, kluk?" ztiší hlas a pohledem propaluje svou misku. Byl zvyklý na moje nálady a tak ani moc nevypadal, že by ho zajímalo, co chci říct.
"Kdybys ho viděl! Je tak hezkej!"
"Takže kluk…" zdvihne pohled, v očích mu poletují jiskřičky a koutky rtů má někde u uší.
"Hnědé vlasy, plné rty, hezká postava navíc je děsně milej!" rozhazuju rukama, kdyby chtěl můj kamarád cokoli říct, neměl by proti mému řevu šanci. Sungmin se ušklíbl, ukázal na mě lžičkou, z které odkápla zmrzlina na čistý ubrus. Ani se nepodíval, co způsobil a prohlásil: "tohle už slyším tak potřetí za tento měsíc... Je čtvrtého…"
"Ale ti ostatní nebyli vůbec nic, oproti němu! Nechápu, jak to, že jsem s ním nemluvil už dřív, když ho potkávám každé ráno," začnu si mumlat pro sebe a škrábat se ve vlasech.
"Tolik promrhaných a nudných rán!"
"Hele, uklidni se, dávám tomu zítřek a přijdeš s něčím nebo někým dalším. Klasika!"
"Ne!"
"Jistě, asi jako s těmi dalšími, nejsi schopný navázat vztah. Navíc, mluvil jsi s ním půl hodiny!"
"Láska na první pohled!"
"Slyším minimálně po dvacáté za celou dobu, co se známe!"
"Myslím to vážně!"
"Tak tohle jsem slyšel jenom třicetkrát!"
"Ty mi to vůbec nepřeješ!" na oko se urazím, "žárlíš!"
Sungmin se prudce narovnal. Lžičku vrazil do jednoho z kopečků, vytáhl ji a poklepal mi jí o čelo, zatímco slabikoval: "Ne-žár-lím."
"Dělám si srandu!" oženu se. Potom se na něj podívám se založenýma rukama mým speciálním propalovacím pohledem vytvořeným právě pro tyhle situace.
"No dobře… teď zpátky k tomu tvému princi. Jak na něj chceš jít, prosím tě?" ze zmrzliny v poháru si udělal kaši, kterou postupně jedl. Neznám horší hodící se slovo než prase, tak to řeknu znovu, je to prase.
"Má u nás na veterině psa a zítra ráno se znovu sejdeme na přechodu."
"To nemůžete mít romantičtější místo?" zvýší hlas než přikývne a řekne: "Dobře, přechod… fajn, možná to zní líp, jak sejdeme se na rohu. Má rád zvířata?"
"Nevím," zamrkám, "asi jo, když má psa?"
"Co dělá za práci?"
"Nevím…" upřímně, nemám tušení, jestli vůbec do nějaké chodí. Možná se zmínil, ale nepamatuju se.
"Víš vůbec něco?"
"No… jenom to, co jsem ti řekl a taky, že se jeho pes jmenuje Brutus."
"Kdo sakra pojmenuje svého psa Brutus?"
"To je asi delší příběh, vidíš, další důvod, proč se s ním sejít! Musím toho o něm ještě tolik zjistit!"
"Jsi fakt nenapravitelný!"
"Radši mi poraď, jak sbalit někoho tak dokonalého."
"V první řadě bys měl zjistit, jestli vůbec kope za stejný tým…"
Povzdechnu si, upiju z hrnku kafe a potom založím hlavu do dlaní. Tohle bude ještě boj. Jak mám zjistit, jestli někdo patří do určité procentní skupiny? Myslím, že zrovna taková témata jsou naprosto tabu.
Hej, Donghae, jsi strašně hezkej a rád bych se tě zeptal, jestli nejsi nějakou náhodou… víš, gay?
Zatřepu hlavou. Takhle to určitě nepůjde.
"No a potom zapoj všechny svoje schopnosti! Uspořádej nějakou romantickou večeři, jdi se s ním projít, jděte do kina, prostě cokoli! Nebylo by to poprvé, co bys vymýšlel nějakou balící akci."
Sungmin mi dodal potřebnou odvahu.
"Máš pravdu! Je tolik možností!" prohlásím s nadšením, až mě musí Sungmin upozornit, že moc křičím a že na mě není nikdo zvědaví. Někdy byl moc přímočarý.
"Zítra ho někam pozvu! Jo!" dopovím svou useknutou myšlenku.
"A můžeš ho rovnou pozvat sem, znáš to tady. Navíc tu mají skvělé poháry!" zvážněl, "musíš být pozorný, ptej se na hodně otázek! Nemluv moc o sobě, vím, že máš ve zvyku plácat naprosté blbosti."
Nemůžu mu dát jinak, než za pravdu. Opravdu jsem někdy mluvil moc a ještě k tomu moc brzo. Jenže u Donghaeho to spíše vypadalo, že to vylepšilo atmosféru. A třeba byl jenom slušný a nechtěl mě urazit.
"A jako důkaz splnění tvého úkolu chci vědět, co dělá za práci!" oznámil.
"Jo dobře…" přikývnu, aniž bych si uvědomil, že jsem si právě podepsal svou vlastní závěť.
Co když ale nebude chtít nikam jít? Sotva si všimnu, že jsem poslední větu řekl nahlas. Opravdu nahlas.
"Tak se svět nezboří a za dva dny si najdeš jinou oběť!" Sungmin spráskl rukama, jakoby to snad byla samozřejmost. Ono… to byla samozřejmost, ale o tom se teď bavit nechci. Musím vymyslet skvělý plán. Jakože fakt skvělý plán.
"Máš pravdu… zase," přikývnu.
"Upřímně, byl bych rád, kdyby sis konečně někoho našel. Už jsou to dva roky…"
Zavřu oči a smutně se pousměju.
Dva roky. Ten čas neskutečně letí, a abych si potvrdil svá slova, podívám se na hodinky. Málem vyletím z kůže: "zatraceně! Dneska jsem volal do automobilky. Mám si vyzvednout auto a přijdu tam pozdě!"
Sungmin se mi nejprve vysmál, potom mi ale nabídl odvoz, protože věděl, jak auto potřebuju - hlavně v zimě. Navíc musel uznat, že ho často vozím z práce, když nemá benzín a to on nemá většinu času. Ne, že by byl chudý, prostě se mu nechce tankovat.
Už se těším, až se projedu v mé nové Hondě. Doufám, že něco vydrží. Ta moje stará ojetina za sebou zanechávala i součástky. Kliky od dveří, zrcátka, kousky různých želez, které ani nevím, kam patřili a hlavně žrala jako vlk.
Z nějakého důvodu jsem si vzpomněl na Donghaeho a najednou mě zavalila vlna smutku, protože vím, že on si za volant nikdy sednout nebude moc.
Stává se vám taky, že potkáte naprostého cizince a potom trávíte dny jenom představami o tom, jak spolu jste? Co jste…, jak spolu ležíte? Spíte? A potom spíte zas a znovu? No a následně takové myšlenky odejdou a k vám se vrátí problémy všedního světa.
Rozhodnu se cestou autem mlčet a dát prostor Sungminovým myšlenkám. Beztak jsem dneska mluvil až moc. Potom vám Sungmin řekne, ať posloucháte co vám říká a vy chcete, ale pak si uvědomíte, že toho slepého člověka nedokážete dostat z hlavy a tak bez odpovědi na Sungminův monolog zavřete oči. Ještě před tím si ale všimnete, jak protočí panenkami, než zařadí vyšší rychlost a udeří vás do ramene.
Já vím, já vím. Sungmin se většinu času tváří, jakoby ho moje problémy vskutku nezajímaly, ale vím, že tam někde uvnitř té jeho blonďaté hlavy hořel nedočkavostí. Byl tak zvyklí na všechny moje úlety, že je přestal počítat. Sungmin chápal, proč se tak chovám, proč s nikým nevydržím déle jak pár dní a zároveň nechápal, jak jsem mohl být tak dlouho nezamilovaný a žít takovýto život.
On ale nevěděl jedno tajemství. Já se ještě neodmiloval. Bojím se, že už mě ten cit nikdy neopustí, protože trvá přes sedm let.
Bože, odpusť mi mé hříchy.
Sungmin se mě zeptal, co říkal, a já to nevím.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Narbie Narbie | E-mail | Web | 25. března 2015 v 20:09 | Reagovat

Neodmiloval? Sedm let? A koho Hyuk miluje? O.o

Nutně potřebuju další díl~ ♡

2 Kate Kate | Web | 25. března 2015 v 20:54 | Reagovat

Mě to taky zajímá! TnT
Tahle povídka se mi začíná líbit čím dál tím víc. kkk

těším se na pokračování! :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama