1. kapitola

21. března 2015 v 9:55 | [ki:ta] |  Šero

1. kapitola


(4. prosinec, středa)
Byl to týden, co jsem se konečně vylízal z té odporné horečky. I když musím uznat, že dneska bych nejraději ještě ležel v postýlce a užíval si kýčovitých seriálů v televizi. Nic jiného tam ani nejde. Seriály jsou fajn, sice u nich vždycky tak maximálně nadávám, ale je to aspoň nějaké zabití času.
Abych se vrátil k důvodu proč se mi nechce z postele, je to jednoduché, venku je hnusně. A když říkám hnusně, tak to tak myslím. Včera večer byla bouřka a teď je tam šero a zima. A to nemluvím o nechutné břečce všude po zemi. Je prosinec, ale stále není pořádně pod nulou, aby se sníh udržel na zemi. Takže se pán milostivý spolu s vodou rozprostírá všude. VŠUDE.
Jeden pohled z okna a naskakuje mi husí kůže. Jestli jste někdy měli nechuť jít do práce, tak si ji znásobte stem a pochopíte, jak moc se nechce mně.
Zamručím. Protáhnu všechny možné i nemožné kosti v těle a jdu rovnou za mým nejlepším přítelem. Jeho jméno je Kafe. Objevil jsem ho asi v patnácti letech ve skříni a od té doby na něho nedám dopustit. Je semnou každý den a to se o většině přátel říct nedá.
Než se teda ohřeje voda v konvici, provedu ranní hygienu, obleču si klasiku: džíny a tričko a vyrazím zpět do kuchyně. Abych nezapomněl, jsem veterinář, takže je mi celkem jedno, co mám na sobě. V ordinaci si stejně dám modrý plášť a mám klid. Teda aspoň dokud mi ho nějaké zvíře nepoexkrementuje, což se stává přiměřeně často. A to se snažím být milý, hodný a pozorný! Zbytečně. Zvířata nedokáží ocenit můj sexappeal, jen co je pravda.
Voda zavřela. A dřív, než stihnu vypit celý hrníček hořkého nápoje, musím do práce. Bydlím v malém dvoupatrovém domečku v Mokpu. Je to tu hezké a hlavně, je to moje. Neříkám, že jsem nějak bohatý, že bych to tu měl všechno ze zlata, ale rozhodně bych dokázal uživit ještě jednu osobu, i kdyby nevydělávala.
Do zdravotnického centra to mám dvacet minut pěšky. V létě se rád projdu, ale jakmile je zima, mám problém jít i těch pár metrů k autu. Jako třeba dneska…
Přehodím přes sebe bundu, nasadím čepici a s nechutí přeběhnu k starému Hyundai. Ze skel rukávem otřu břečku a nasednu dovnitř. Oklepu se zimou, strčím klíček do zapalování a otočím.
"To si ze mě dělá srandu!" zakřičím, když mi ani po pátém pokusu nenaskočí motor.
"To nemyslíš vážně!" bouchnu do klaksonu, až se ozve hlasitý zvuk, což mě naštve ještě víc. Zabořím se hlouběji do sedadla a hlasitě zakleju. S nadávkami na ten krám jdu po svých.
Super, první den po nemoci jdu do práce pěšky a ještě k tomu přijdu pozdě... Protočím oči. A zatnu pěsti… Štěstí by si zasloužilo na Vánoce smyčku kolem krku.
Paráda, opravdu.
"Kdyby aspoň nebylo tak hnusně!" mumlám si pro sebe. Možná řvu, nejsem si tak jistý.
A potom jsem Tě uviděl.
Už je to několik let, co máme podobnou cestu každé ráno. Je mi jasné, že nevíš, že se potkáváme a to na sebe rok co rok narážíme před šestou ráno. Někdy jsem v autě, někdy stojím kousek stranou. Přitáhneš si tmavý kabát blíže k tělu a spravíš tmavé brýle, co máš na očích.
Tvůj asistenční pes v rase zlatého retrívra, vždycky pečlivě našlapoval mírně před tebou. Vedl Tě. Věřil jsi mu. Dneska tu ale nebyl. Kde je?
Často se cítím špatně kvůli tomu, že tě tak zkoumám. A na jednu stranu - a to byla ta část, kdy jsem se chtěl vyliskat - jsi mě stejně vidět nemohl a bylo ti určitě jedno, že některým lidem málem vypadnou oči z důlků, ukazují na Tebe nebo prostě jenom zírají.
Jaké je to vidět barvy a neznat jejich jméno?
Zrychlím krok. Přeruším svůj zaklínačský monolog o mém kvalitním voze a stoupnu si k přechodu. Jsem kousek od tebe. Z důvodu, který jsem neznal, se mi zrychlilo srdce. Vím, že jsi čekal na ten otravný tikající zvuk zeleného panáčka, abys věděl, že můžeš přejít silnici. Dneska semafory nejely. Mohla za to ta bouřka.
A tak mě napadlo. Jak se dostaneš na druhou stranu? Zvlášť bez psa? Každou chvíli tadyma projede auto a ani jedno z nich nevypadalo, že by si všimlo bílé hole, kterou svíráš v ruce.
Nervózně přešlapuješ. Orientační holí - jak jsem si doma zjistil - kreslíš nějaké znaky dolů na chodník.
Zakašlu, možná schválně.
Otočíš se.
Jsi krásný. Já vím, já vím, říká se to o ženách. Ale měl jsi až neskutečně jemné obličejové rysy a sladce vykrojené rty. Spodnější byl víc plný, než ten nahoře. A to mě dohánělo k červeným myšlenkám.
Uvědomím si, že stojím s otevřenou pusou a abych zakryl svůj moment trapasu, řeknu první větu, co mě napadne: "vypli semafory." Za chvíli si začnu nadávat, že jsem nevymyslel lepší větu. Vypli semafory? Opravdu? Určitě na to nepřišel, když tu stojí kdo ví jak dlouho… Potom si začnu nadávat znovu, protože jsem vůbec něco řekl. Určitě si tak všiml, že na něho čumím s hubou dokořán, když je totálně slepí!
Blbče!
"Jo…" přikývl.
Sevřu víčka, tak silně, až to zabolí. Mám co dělat, abych si nedal facku. Nebo dvě. Zatraceně, jseš dospělí chlap, vystudoval jsi tak prestižní univerzitu a neumíš se chovat?
Všechno svedu na počasí a dezorientaci z horečky. Proč se teda necítím uspokojenej?
"Potřebuješ převést?" zeptám se znovu, tentokrát se snažím znít co nejinteligentněji. Sklopíš hlavu. Proč? Bojíš se? Stydíš se? Zatraceně, nechci tě uvádět do takových rozpaků!
Beztak zním strašně!
Přikývnutí.
Oddechnu si, už jsem se bál, že utečeš. Nemám tušení, jestli ti mám nastavit ruku nebo tě chytnout. Nakonec vidím, jak šmátráš před sebe. A tak ti postrčím rámě.
Držíš se pevně.
Zdvihnu ruku do vzduchu, abych dal řidičům najevo, že hodláme přejít silnici, aji kdyby nevím co.
Pro mé překvapení jdeme rychle. Je pravda, že tuhle trasu znáš, takže se vlastně nemám právo divit.
Jednou, to když jsem tě viděl poprvé, jsem si doma zavázal oči a trvalo mi neskutečně dlouho, než jsem se dostal do vedlejší místnosti! Musím říct, že je to opravdu obtížné. Před očima se mi samovolně tvořily různé překážky, a kdyby mě někdo sledoval, asi by si v tu chvíli klepal na čelo. Skončil jsem se skopnutým malíčkem a děkoval bohu za to, že vidím.
"Jsme na druhé straně," oznámím. Jeho ruka z mé okamžitě zmizela.
Škoda.
Počkat, myslel jsem si právě: škoda?
Tiše si povzdechnu. Měl jsem nutkání tě poznat. Mám takovou malou úchylku pro lidi, kteří potřebují pomoc. Pro zvláštní lidi - v tom dobrém slova smyslu samozřejmě! Co si o mně myslíte? Nejsem pedofil ani úchylofil. Existuje to slovo vůbec?
"Děkuju," rty ti poskočí nahoru.
Krásný úsměv. Oplatím mu ho, než mi znovu dojde, že ti to žádnou verbální komunikaci nepřinese.
"Dneska tu nemáš pejska?" zeptám se. Jdu pozdě do práce a ještě se vybavuju s cizími lidmi! A i když mi to nepříjde jako špatná věc, co by na to řekla maminka?
Morálka Eunhyuku, morálka!
Trochu ses napnul, jakoby ses lekl mého hlasu. Anebo ses lekl toho, že vím, že máš psa. Všichni máte psa, ne? Nemáte… kurník. Je ze mě nějaký stalker, to jsem nechtěl!
"Je na veterině," odpovíš po chvíli, "jdu za ním."
"Ah," přikývnu, i když to nemůžeš vidět. Zamyslím se. V Mokpu jsou jenom dvě veteriny. Kdo ví, jaký pošuk navrhl, že budou pár bloků od sebe, ale dobře. A potom se zamyslím ještě jednou, než mi dojde, že na veterině vlastně pracuju.
"Na jakou jdeš?"
"Na tu na staré škole."
"Tak to máme stejnou cestu. Ordinuju tam," zasměju se, "normálně bych jel autem, ale nenaskočil motor."
"Nepamatuju si, že byste tam ordinoval," řekneš opatrně.
"Měl jsem nemocenskou. Byl tam záskok Choi Kyuhyun. Nedávno vyšel školu, tak doufám, že se mu dařilo." Je to jenom pocit nebo furt něco melu? To jsem vážně tak zoufalý?
"Ne-h. Musíte mu poděkovat, zachránil mi psa," sklopíš pohled. Bílou holí zavadils o rantl světelné lampy a automaticky ses posunul doleva, abys ji obešel.
"Jak se jmenuje vůbec, ten váš pejsek?" zase melu! ZASE!
"Pes," odpověděl s vážnou tváří.
"Pes?" skoro vykřiknu.Kdo sakra pojmenuje svého psa: pes?
"No?" zazubil se, když mi nakonec prozradil, že si dělal srandu. Jmenuje se Brutus.
Tak teď nevím, co je horší.
Je zvláštní, jak dva naprosto cizí lidé sklouznou do rozhovoru tak snadno.
"Co mu bylo?"
"Někdo ho otrávil…"
Prudce se zastavím. Všechen vtip šel stranou. Do hlavy se mi nahrne krev a jenom stěží potlačím ta nejsprostší slova, která znám. Nahlas řeknu mírně zcenzurovanou verzi o tom, jak jsou lidi zlí. A on jenom přikyvuje. Dokonce mi řekne, že se mu to stalo už jednou. Tuto tému jsem ukončil slovy: zabiju toho, kdo to udělal.
Zasmál ses. Vytáhl z kapsy mobil a něco zmáčkl tak, že mobil vydal zvuk: je sedm hodin a deset minut.
Celkem vychytané.
"Nemáte začínat v sedm?" zajímá se.
"No, za normálních okolností ano. Jenže to moje auto je dobré tak na sešrotování."
Znovu se zasměješ, tentokrát asi mému neštěstí. Nemám ti to za zlé. Máš strašně krásný smích.
Dřív, než jsem začal myslet, ze mě vypadlo: "Mimochodem, jak se jmenuješ?"
Až potom mi došlo, že zním opravdu hrozně a pro člověka, který nevidí, můžu být hrozba. Co když si myslí, že ho chci okrást? Pro jistotu svou obavu řeknu nahlas.
"Neboj, nemyslím si, že by jsi někomu ublížil," ušklíbneš se, "jsem Donghae."
"Eh," opravdu se nedokážu vymáčknout. Mozek se mi pomalu rozjede, takže přijdu na to, že bych asi měl říct i své jméno. Oh, jistě, jak prosté!
"HyukJae, Lee Hyukjae," ruka mi automaticky vystřelí dopředu. Jak jinak ti mám vyjádřit úctu? Stejně mou poklonu neuvidíš.
Nejsem vlastně ani překvapený, když se v podání mineme asi o deset centimetrů.
V mysli zabručím - znovu špatně - a opatrně ti stisknu dlaň. Máš jemnou kůži. A tvůj stisk je vřelejší než stisk většiny lidí, které jsem kdy poznal. Možná proto ve mně vyvolá další pozitivní dojem.
Proč se usmívám jak měsíček na hnoji? Zatraceně. Je to jenom někdo, koho jsi převedl přes přechod a už si představuješ, jak spolu vychováváte děti. Eunhyuku, jsi ztracená generace. Nechápu, kdo tě mohl zplodit… fakt. Když mě moji rodiče dělali, tak spermie, která byla hned za mnou, a kterou jsem určitě obelhal, abych se dostal do cíle jako první, se musí obracet v imaginárním hrobě. Možná jsem měl prostě zastavit a nechat práci na profesionálech.
"Těší mě," řekneš a potom převalíš mé jméno na jazyku.
Mám chuť říct potěšení na mé straně, ale znělo by to příliš… teple a tak jenom trochu nahlas vyjeknu: mě taky.
"Můžu tě o něco poprosit, když teda jdeš semnou?" zkousnul si ret.
"Jasně," odpovím bez váhání. Nechtěl by třeba polibek od prince? Ode mě?
"Budeš za mě dávat pozor na kinder kachličky?"
Zklamání. Proč radši nechce polibek?
"Kin- co?" zeptám se přesně ve chvíli, kdy mi celou nohavici ochrstne studená a špinavá voda schovaná pod jednou ze zmíněných kachliček.
"Myslím, že jsi právě ochutnal kouzlo kachliček s překvapením," zazubil se.
"Hej!" zním na oko uraženě, což Donghaeho rozesměje ještě víc.
Jak může být slepý člověk tak šťastný?
"Buď v pohodě! Ty aspoň víš, kde až máš oblečení špinavé. Mě, když nikdo neupozorní, tak tak chodím třeba celý den!"
Musím uznat, že v tomto má pravdu. Sklopím zrak. Dlouho nevydržím být ticho. Samozřejmě. "Nesnáším ty nechutné břečky! Nevím, kdo to vymyslel!" nadávám.
A Donghae se mi jenom směje, netrvá to ani pár sekund a směju se s ním.
"Díky za spravení dne." Jsem typ člověka: co na srdci to na jazyku. Poškrábu se ve vlasech.
"Ne-h?"
"Tak strašně se mi nikam nechtělo," přiznám.
"Tak to teda… rádo se stalo!" vyplázne jazyk.
Zakroutím hlavou: "už tam budeme," oznámím po chvíli, už naprosto klidný a s kamennou tváří. Ne, že by na tom záleželo.
Cesta uběhla vcelku rychle. Aspoň rychleji, než kdybych šel úplně sám. Naštěstí před dveřma ordinace nevidím žádného pacienta, takže se mi uleví, že jdu sice pozdě, ale nikdo si nebude stěžovat! Spokojený se situací si oddechnu.
"Budete můj první pacient dneska!" řeknu zvesela.
"To je mi ale čest!" nahraje mi.
"Měla by! Jsem strašně žádaný."
"Nedivím se," znovu ten jazyk.
Jsem si jistý, že kdyby neměl brýle a uměl pořádně ovládat víčka, mrkl by.
Z nějakého důvodu se usmívám, když otvírám dveře. Ono, já ten důvod znám naprosto přesně, jenom nejsem schopný ho říct ani v mysli, ani nahlas.
"Pojďte dál," pokynu.
"Děkuji," neustále jsme hráli stejnou hru. Už dlouho jsem se s nikým necítil tak příjemně. Vzhledem k tomu, že jsme oba dva chlapy a chováme se jako dva blbci.
"Dejte mi chvilku, pročtu si zápisky Kyuhyuna, abych zjistil, co přesně s vaším pejskem udělal."
"Ale jistě."
Tak a stačilo, nakonec bychom mohli skončit u podivného rozhovoru a to já přece nechci… nebo…?
"Brutusy, hádej, kdo přišel!" křiknu. Psa vyhledám očima okamžitě - taky díky tomu, že zdvihl hlavu a začal vrtět ocasem.
"Vezmu Tě k němu, co říkáš?" zeptám se Donghaeho. Přikývl a natáhl ruku, zatímco složil hůl na tři díly a odložil ji na stůl. Znovu jsem se ho dotýkal. Pomalu jsme přešli ke kleci s jeho psem. Odemknu zámek a tichým hlasem řeknu: "čapni si." Donghae tak učinil. Sevřu jeho dlaň a přiblížím ji k srsti Brutuse. Ten pes byl z blízka ještě hezčí, než z dálky.
"Ahoj, kamaráde," usměje se.
"Jdu se teda mrknout do skript, zatím počkej tady," oznámím a odejdu do další místnosti.
Musím uznat, že Kyuhyun odvedl svou práci bravurně. Pejska zachránil na poslední chvíli a na to, že před nedávnem vyšel školu, byl zákrok perfektní. Nevěřícně pokývnu hlavou, zavřu složku papírů, vezmu z šuplíku několik lahviček s tekutinou a vrátím se zpátky za něma.
Ve dveřích se seknu a chvilku na sebe nechám působit aktuální dění. Donghae hladil Brutuse a sladce se usmíval. Něco si při tom mumlal. Vypadal šťastně. Vždycky mě potěší, když je nějaký zákazník spokojený.
"Budeš tam dlouho stát?" otočil se směrem ke mně.
"Jak zatraceně víš, že jsem tady?" nechápu.
"Slyším tvůj dech," pokrčí rameny, ruku ze psa stáhne.
"Heh? Co to je za magii? Stojím asi pět metrů od tebe v místnosti plné různých zvířat a ty slyšíš můj dech? Jsi dobrý." Vychrlím ze sebe.
Donghae zakroutí hlavou: "taky bys slyšel i naprosté detaily, kdybys neviděl."
"Asi máš pravdu," potvrdím po chvíli, "Brutus tu bude muset ještě zůstat, aspoň tři dny. Leda bys mu dával injekce doma," řeknu opatrně. Nechci ho podceňovat, ale nejsem si jistý, že je to ta nejlepší volba.
"To bych nezvládl. Přítel zítra odjíždí z města," oznámí. A mně se na jednu stranu uleví, protože tohle znamená, že ho ještě aspoň jednou uvidím! Teda jestli nepřijde na odpolední směnu, kdy tu bude můj spolupracovník. Potom mi ale dojde význam celé věty. Nálada mě přešla hned ve chvíli, kdy si vzpomenu, že řekl slovo: přítel. Zamyslím se. Myslel tím přítele, jako přítele nebo přítele jako kamaráda? Hmm. Znám ho sotva půl hodiny! Určitě říká lidem na potkání, že je teplý jak plech v troubě a rozhodně by to řekl zrovna Tobě!
Spokojený ze svou dedukcí vydám neurčitý zvuk souhlasu.
Jsem génius.
"Bude v pořádku?" hlesl téměř neslyšeně.
"Bude, jen musí ještě pár dní odpočívat."
"Děkuju." Naposledy pohladil psa a potom vstal, "budu muset jít."
"Jo jasně." Trapná chvíle ticha. Cítím se rozladěně, ošiju se, "půjdu tě doprovodit ke dveřím."
"To je dobré, zvládnu to," ukloní se.
"Fajn…"
Proč se cítím zklamaně? Abych zachránil situaci a ještě s Donghaem aspoň prohodil pár vět, křiknu: "Nejsem si jistý, jestli ty semafory do zítřka nahodí. Budu u přechodu o dvacet minut dřív, jak dneska."
Zasekl se.
Super, teď jsi ho ještě vyděsil, to se ti ale opravdu povedlo. Nechávám se mlátit imaginární rukou.
"Oh," chvíli mlčel, "to bude fajn."
Souhlasil? Souhlasil? Usměju se. Zase špatně, co mám zatraceně udělat, aby viděl, že jsem rád? …viděl, že jsem rád? Viděl? Pane Bože! Nesnáším svůj rodný jazyk, všechno tu souvisí s očima! Podívej se na to, zítra uvidíme, mrkni se… Proč to nemůže být, šáhni na to, zítra uslyšíme…
"Nemáš za co! Jestli máme stejnou cestu, tak proč si ji neudělat aspoň zábavnou!" melu páté přes deváté. Vlastně si veškerou svou slovní zásobu uvědomím až pět minut po tom, co ji použiju. Nechci vědět, co bude za chvíli. Asi si trapností podřežu žíly.
"Heh, no… tak teda… zítra!" potvrdil, otočil se a pomalým krokem se přesunul ke vchodu, dřív, než vyšel ze dveří, se ohlédl a usmál se.
A v tu chvíli jsem pocítil ten divně dotěrný pocit v žaludku a mozek mi vypověděl činnost.

"Tak se do toho dáme!" křiknu na všechny své pacienty s hmatatelně lepší náladou. Dneska budu kmitat jako fretka! Pomyslím si a začnu si při práci pískat.

****
Omlouvám se za dlouhou neaktivitu a za chyby v kapitole. Nemám beta readera. Dopředu mám sepsané jen 4 kapitoly. Ale aspoň něco :)
Jakákoli odezva = Happy Kýta
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kate Kate | Web | 22. března 2015 v 20:01 | Reagovat

oh wow!
Jak já jsem ráda, že se tady objevila nějaká povídka! :3 Tvou práci mám strašně ráda. Ještě si pamatuju na Alfu :3 <3

Tahle povídka vypadá zajímavě. Jsem moc zvědavá pokračování. A doufám, že se Haemu po cestě nic nestane :/
Jen tak dál!! :3 :)

2 Narbie Narbie | E-mail | Web | 24. března 2015 v 18:22 | Reagovat

Doufám, že to slovo 'přítel,' znamená = kamarád. To bys přeci Hyukovi neudělala, kdyby Hae byl s někým jiným. :D :(
Nemůžu se dočkat dalšího dílu. Snad bude brzo.
Prosím, prosím, prosím~

3 Michiko Michiko | 19. dubna 2015 v 1:24 | Reagovat

Jůůů moc dobře se mi to četlo :-) těším se na další dílek :-)

4 Thorianna Thorianna | Web | 23. srpna 2015 v 2:54 | Reagovat

"To mě dohánělo k červeným myšlenkám" je nádherná věta, hrozně mě zaujala. Jinak super!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama